Imunita, individualita a okno v katedrále

Jak souvisí imunita a individualita? Je celkem pochopitelné, že fungování imunitního systému je individuální záležitost. Ale dá se z fungování imunitního systému analogicky nahlížet na míru individuace jedince? A na společenství tvořené individualitami? Pojďte si hrát s analogiemi.

Velmi zjednodušeně a obrazně řečeno – když se potkáte s nějakým neznámým infekčním agens, imunitní buňky různých typů se ho společně pokusí zneškodnit a když se jim to podaří, vytvářejí na základě této konkrétní zkušenosti protilátky, které pak kolují v krvi a jsou připravené pro příští setkání s padouchy stejného druhu. Navíc má už imunitní systém uložený manuál a může je pak vyrobit téměř ihned. Patogenů je všude okolo dost, a tak postupně imunitní systém maturuje, dozrává a čím víc jich zneškodnil, tím je člověk zralejší a tím lépe může bránit své osobní hranice, zdraví a integritu.

Čím se dá imunita porouchat na tělesné rovině? Kromě všeho dalšího, co oslabuje celý organismus, také očkováním proti běžným nemocem, především u dětí, ale i u dospělých. Tam kde je předpoklad, že by člověk zvládl nemoc sám, potrénoval si imunitní systém a byl by odolnější, dostane umělou „ochranu“ (mám na mysli uměle připravené protilátky, preparáty na bázi mRNA jsou ještě jiná kapitola). Hotovo, imunitní systém si ani neškrtne a stejně jako netrénovaný mozek nebo svaly ztrácí své schopnosti. Člověk nemá šanci ani prodělat své dětské nemoci. Pro úplnost je dobré si uvědomit, že imunitní systém nehlídá člověka jen proti vnějším škůdcům, hlídá i buňky, které se zvrhnou a rozhodnou se růst jako nádorové, bez ohledu na ostatní se chtějí stát nesmrtelnými a množit se na úkor všeho a všech.

A analogicky to funguje i na rovině osobnosti. Setkávání s patogeny v lidské podobě nás školí úplně stejně, učíme se, jak se v takové situaci zachovat a tím si pro příští setkání s podobnou situací vytváříme duševní protilátky. A opět, úplně stejně jako s bacily – postupně člověk maturuje, dozrává a čím víc asociálních padouchů a jejich ataků zvládl, tím je zralejší a odolnější. Stává se individualitou, osobností, která si je vědoma své jedinečnosti i toho, co přináší do společného pole a stejně jako předešle, dokáže si chránit i osobnostní hranice a integritu

Co potlačuje zrání individuality? Opět analogicky, všechno, co se snaží člověku „usnadňovat“ život, zákazy, příkazy, přehnaná kontrola, regulace všeho, všechno, co odebírá člověku nutnost i možnost se rozhodovat samostatně, s plným vědomím toho, co, jak a proč dělá a nést zodpovědnost z toho plynoucí. Vypadá to jako výhody, ulehčení hektického života, ale ve skutečnosti, to udržuje člověka ve stavu nevědomosti, nedospělosti a poslušné a vděčné závislosti na tom, kdo ho vede, kdo mu „pomáhá“, „stará se o něj“. V tom horším případě se lidé nestávají individualitami, ale zůstávají v nezralém stavu, řídí svůj život podle příkazů toho, kdo se jich tak velkoryse a laskavě „ujal“.

Zkuste si představit okno v katedrále v Chartres – tisíce barevných sklíček, každé má svůj tvar a zabarvení. Žádná dvě nejsou úplně stejná, i když mají stejný tvar, jsou z jiné kapky skla, mají o maličko jiný odstín zabarvení, jsou na jiném místě v jiné části obrazce. Když každý dozraje ke své individualitě, bude svět barevný a plný světla, protože jednotlivé individuality budou moci společně poskládat krásu takového lidského okna. Když se to nepodaří, když budou všichni zabroušení do jednoho tvaru a natření stejnou barvou, nebudou propouštět světlo a po kráse nebude ani stopy.

Ilustrační foto Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0