K dnešnímu textu mě inspirovala otázka jednoho z klientů, s nadsázkou vyslovená, pod lehkým tónem hlasu hluboká a naléhavě sebepřesahující. Téma spirituality se nenápadně začíná vynořovat s otázkami po smyslu existence okolo čtyřicátého pátého roku života, pokud je životní příběh těžký, někdy i dříve. Je to něco, co vnímavého a myslícího člověka nutně potká. Někoho iniciuje okamžik, kdy mu odejde někdo blízký. Někoho doba, kdy prochází nějakou intenzivní krizí, ať už profesní nebo osobní, vztahovou, zdravotní. Když už je mu tak zle, že neví kudy kam, doufá v zázrak a prosbu o pomoc směřuje vyšší moci. A pak přichází první otázka – koho prosit? Je tam někdo?
U nás tradiční katolická církev a vlastně jakákoliv institucionální církev dostává někdy nálepku „franšíza boží“. Je spojovaná s představou moci, shluku bezradných lidí, kteří vzhlížejí k někomu, kdo jim shůry káže co mají a musí dělat, aby nepohněvali jakousi vnější autoritu, s níž je povýšený kazatel jedna ruka. To, co i tak bývá vnímáno jako pozitivní, je třeba prostor pro pocit sounáležitosti, když se lidé potkávají při návštěvě kostela. Nebo varhanní hudba. Nebo kostel sám, jako místo, kde může být člověk mimo organizovaná setkání v tichu chvíli sám se sebou. Nebo to, že církev, přes všechna negativa s ní spojovaná, svou dlouhou existencí připomíná to, že něco, co člověka přesahuje, člověk vnímá odnepaměti.
Někteří lidé prošli zkušeností ezoteriky, odešli s tím, že náboženství i jakákoliv víra je nesmysl, nebo naopak s dobrým základem toho, že k nebi nebo ke hvězdám se dá bezpečně dívat, jen když člověk stojí pevně nohama na zemi.
A otázka se stále připomíná – koho / co oslovovat? A otevírá další a další: Čemu věřit? Je skutečně něco, co člověka přesahuje? Je lidská duše nesmrtelná? Potřebuje člověk nějakou vnější autoritu jako arbitra?
Začnu od konce. Jsem přesvědčená, že nepotřebuje. Co pak ale můžeme brát jako opěrný bod pro svá rozhodování? Dát výpověď nebo ne, co říct sousedovi, který se chová tak, že mě to obtěžuje, mít milenku nebo se rozvést a najít si novou partnerku…? Obvyklá odpověď je – svědomí. Příliš často máme ten pojem spojený s pocitem viny, „mít něco na svědomí“. Ale primárně je to pojem, který má v latině i význam vědomí, úplně jinak zní například „dělat něco s vědomím toho, co to přináší mně i mému okolí“. To je také mimochodem původní význam slova ekologie.
Takto nahlíženo je svědomí něco, co umožňuje člověku žít s čistým štítem, usínat spánkem spravedlivých, s potřebou uvědomování si sama sebe v každé situaci, s vědomím potřeby nastavování vlastní vnitřní etiky. Je to něco, co se ozývá uvnitř člověka. Ale současně to není nic, co se dá naučit, získat, není to nic z vnějšku. Svědomí lze ignorovat, ale to obvykle znamená i ztrátu dalších lidských projevů – například soucitu.
Nemůže to tedy nakonec být projev toho, čemu se říká Bůh? Jak vnímáte tu antropomorfní personifikaci mužského rodu? Budí ve Vás odpor? Pokud ano, uvažovali jste někdy o tom čím?
A jak by Vám znělo božství? Někdo používá název boží jiskra, jako oslovení té části univerzality, kterou má podle této představy v sobě každý člověk a buďto světlo udržuje, nebo o něj nepečuje a ono zhasíná. Pak by víra v božství zahrnovala i sebedůvěru, je to tak? Když se necháte unášet proudem myšlenek a asociací, potkáte možná v jednom místě slova světlo a svět, osvětlit, vysvětlit.
Z tohoto úhlu pohledu koučovat Boha asi nelze, lze ale koučováním provázet k nalezení božské jiskry jako vlastního vnitřního zdroje klidu a jistoty. Možná to, že o ní nevíme je totéž, co dnes stále naléhavě vnímají někteří jako černou díru v člověku, jako touhu, která se připomíná, kdykoliv zůstaneme chvilku se sebou potichu. A co je možná tím, co je nutné, abychom spolu dokázali žít.
Ilustrační foto Key, Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0