Během posledních několika let to zažilo mnoho rodin, přátel a pracovních týmů. Nedokáží najít způsob, jak spolu mluvit. Mluvit o tom, co máme všichni před očima, co prosakuje do všeho, co děláme a je to nepříjemně přítomné, až děsivě přítomné. Jistoty, které už nejsou jistotami, hodnoty, které se obracejí naruby a jsou vidět špatně ušité švy. Nejistota a pocity bezmoci, frustrace. Všudypřítomný strach, chybějící něco, o co se dá opřít.
Jak na to reagujeme? Někdo se utěšuje hypotézami o tom, že všechno řídí všudypřítomní tajemní všemocní nepřátelé lidstva, z jiných planet nebo dimenzí a stejně nemá smysl nic dělat. Blahosklonně se dívá na ty nevědomé hlupáky, kteří se o to pokoušejí.
Někdo si nasadil brýle a sluchátka s virtuální dětinskou iluzí ráje, kde si laskaví tygříci vegetariáni hrají se srnečky a o všechno a všechny je nějak samo postaráno. Drží si je nasazené zuby nehty, tak zuřivě, že by skutečný tygr zíral.
Někdo vidí svět černobíle a jako opičí mládě srsti na břiše staré opice se drží polarity, kterou si vybral, aniž by mu svitlo, že každý extrém je nestabilní a neživotaschopný, a venkoncem jsou si obě extrémní možnosti velmi podobné
A několik málo lidí se pokouší s odvahou ustát ty turbulence, porozumět tomu, na co stačí, a dělat to, co je třeba. S vědomím toho, že nic z toho, co je nám předkládáno, nemusí být tím, čím se to chce zdát. A s vědomím zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Jenže „několik málo“ je stále velmi málo.
Zákonitě dochází k zádrhelům, když je třeba nacházet společná řešení i jednoduchých problémů. Dlouholetí přátelé, kolegové, se na sebe dívají s nedůvěrou, jako by se nikdy předtím neviděli, neznali. Přináší to mnoho smutku, hněvu, pocitů křivdy a zahořklosti.
Proč situaci, ve které dva lidé mají různé názory (názor, od slova nazírat, nahlížet na co), na jednu věc, událost nebo člověka, už vnímáme jako konflikt? Pak se přece zákonitě člověk s jiným názorem stává naším nepřítelem. A dalším rozšířeným přesvědčením je, že konfliktům je přece nejlepší se vyhýbat. Někteří z nás jsou v tom tak dokonalí, že se odlišným názorům vyhýbají nejen v médiích, ale i v knihách, zřejmě proto, aby se přečtením něčeho, s čím nesouhlasí, nestali sami svými vlastními nepřáteli. Nesmrtelným výrokem je výkřik jedné kolegyně z facilitované skupiny: „Mlč, já už si o tom něco myslím a nic jiného nechci slyšet!“
Když se budeme ptát co s tím, dojdeme k tomu, že asi nemůžeme vědět do detailů jak, ale můžeme tušit proč se to děje. Někomu je to k užitku, tomu, kdo s využitím všech prostředků cupuje lidskou společnost na osamělé agresivní a/nebo depresivní jedince. Rozděl a panuj. Výrok je připisovaný několika lidem, kteří metodu zvládali dokonale, Caesarovi, Alexandru Velikému nebo jeho otci, popřípadě Machiavellimu.
Tak co s tím? Připomenu jiný zdroj – podle Platóna člověk roste v dialogu. A vynikající příležitostí pro vedení skutečného dialogu, rozhovoru, je právě možnost mluvit o něčem, na čem se s partnerem neshodneme. Jak to udělat, aby začal rozhovor a ne hádka?
Rozhovor není možný bez toho, že obě strany zajímá, jaké názory a proč, do rozhovoru přinášejí. Ve skutečném dialogu nejde o to zvítězit, „vybojovat/uzurpovat si pravdu“, ale zajímat se o toho druhého a prověřovat si jeho úhlem pohledu vlastní názor, hledat to, co máme společné, a čím se můžeme navzájem obohatit ve své rozdílnosti. Ve skutečném dialogu nikdo nepotřebuje hodnocení, posuzování, odsuzování, napadání a zesměšňování.
Jediná možnost je začít jako první, zkusit se zajímat o to, jak vidí svět ten člověk, se kterým hovoříte, dát mu ten zájem najevo a zkusit ho dovést k tomu, že tím, že vy to vidíte trochu jinak a můžete to spolu probrat, předat si různé možnosti a důvody, proč a jak jste k tomu došli, jste oba bohatší. O další kus obzoru, možná i o přítele.
Možná to nevyjde, možná to bude chtít čas. Když se pohádají děti a ani diplomatická zmrzlina nepomůže, zkoušíme, jestli jsme ještě lidé a vydržíme se dívat jeden druhému minutu do očí. To se asi vždycky použít nedá, ale zkuste to někdy i mezi dospělými, ten zážitek za to stojí.
Co použít naopak lze, je trénink dialogu, v páru i v malé skupině. Co je třeba? Vůle a vědomí toho, že zákonitě jsme každý jiný, ale v tom je bohatství dialogu – ve výměně, v tom, že každý něco přináší a společně z toho můžeme stvořit něco úplně nového, společného.
Pokud Vás téma oslovilo a chtěli byste zažít malý trénink dialogu, ať už facilitovaného, nebo pro odvážnější třeba s nadstavbou metody ďáblova advokáta, ozvěte se mi na e-mail iva@adlerova.cz
Ilustrační foto: Sammy Sanders, Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0