Překvapení po více než deseti letech. Tehdy, čerstvě po třicítce, na pozici korporátní CPO. Pěstěná, s nenápadně nákladným vkusem. Přicházela s se zpožděním i deset minut, tvrdošíjně hledala místo na zaparkování, protože nechtěla od auta ke mně jít déle než tři minuty. Narodila se ve druhé generaci ve velkém městě a nikdy nepotřebovala vědět, jak se dělá sýr, jak pěstovat ovocné stromy, měla jiný byznys.
Setkaly jsme se v době, kdy začala mít pocit, že prostředí ve kterém se pohybuje ji nutí dělat zbytečnou práci, ve které přestala vidět jakýkoliv smysluplný přínos pro kohokoliv. Projekty se měnily častěji než spodní prádlo, bez ohledu na to, kolik času a lidí spolykaly. Stravovalo ji to až na hranici vyhoření.
Dosavadního způsobu existence měla natolik plné zuby, že její první plán byl letět co nejdál, do Austrálie a prodávat tam pizzu nebo hamburgery, pracovat v malém zahradnictví, dělat něco, co je hmatatelné jako hnůj a okopávání zeleniny na záhoně, a hlavně – přímo, viditelně pro někoho užitečné. Začala si uvědomovat, že se pohybuje ve světě bez vůní, chutí, nehmatném, kde tvary jsou jen pixelová iluze, kterou nelze vnímat smysly. Chtěla dělat práci, kterou si bude moci užít se vším všudy.
Ozvala se mi teď, po více než deseti letech. Má svou vlastní, napůl rodinnou firmu, potýká se s řadou problémů, kterým se v dnešní době v Čechách nedá vyhnout, ale je šťastná, že tehdy dokázala odejít. Mluvila o všem, čím si prošla a bylo vidět, že to nebyla legrace. Svítily jí oči z radosti, jak to všechno zvládla. A mluvila i o tom, že si všímá kolik je teď lidí, kteří jsou na tom stejně, jako ona tehdy, kteří se nikdy nesetkali s prací, kterou by mohli dělat rukama. Kteří nežili delší dobu mimo město a neměli šanci pozorovat jak se postupně mění les během roku, pochopit, kdy je nejlepší stromy sázet a kdy kácet a proč.
A ne, nechtěla tím vůbec říct, že jsou líní. Chtěla tím říci, že v jistém smyslu nežijí. Neprožívají život svými smysly, v těle, nezažijí slast, když zaboří ruce do voňavé země, necítí tu nádhernou vůni zavlhlého spadaného listí, ve které s prvními mrazy poprvé zavoní i blížící se Vánoce. Někteří z nich vystoupí ze hry na život do toho nesterilního světa plného mazlavého slizu v odpadech, bot, ze ktrerých je třeba omýt bahno, trávy, která kvete a voní, a cizích upocených lidí, se kterými si mohou podat ruku, když s nimi někde cestou dají řeč.
A mluvili jsme i o tom, co pro ni bylo tím impulsem, který jí dokonale změnil, nebo spíš zachránil život. Nebyla to slova, knihy, argumenty, terapie, guruové ani nejnovější techniky lídrů. Byli to lidé, se kterými se náhodně setkávala. Byli jiní, velmi nápadně, až znepokojivě jiní. Chtěla vědět proč ji tak provokují, čím jsou jiní. Byli sví, originální tím, co a jak dělali, ale v té originalitě měli něco společného. Když se smáli, smáli se srdečně. Když něco dělali, dělali to s plnou pozorností a uvažovali stejným dílem o tom, co to přinese jim a co lidem okolo nich. Nebyli vulgární. Věnovali pozornost místu, kde byli. Nekázali, nikoho nenutili, prostě tak žili. Vyšlo nám z toho, že jediné, co má smysl, je žít také tak. Nejlépe jak umíme, pořád je co se učit.
Ilustrační foto Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0