Setkávám se někdy s relativně mladými lidmi se suverénním úsměvem na rtech, pod kterým bublá hněv. Popisují ho jako vztek, přetlak, musejí v tu chvíli zatnout svaly, aby něco nerozbili, nebo se nezačali prát. A otevírá to také otázku, komu je ten vztek určený.
Vyprávějí, jak žijí. Dozvídám se, že pohoda, mají práci za slušné peníze, většinu pracovní doby stráví u počítače. Mohou pracovat z domova, ze vzdáleného připojení, cestují. Mají všechno vychytané, nepotřebují nic než ovládat aplikace, aby měli uklizeno, aby měli čisté prádlo a jídlo. Díky všem technologickým zázrakům mají dost volného času a ten čas tráví zábavou.
A přesto mají vztek. Tak nějak na všechny a na všechno. Proč? Co jim chybí a koho z toho viní?
Otázky, které jsou nevyhnutelné, se týkají toho, co hněv vyvolává, v jaké situaci se objevuje a komu nebo čemu je skutečně určený. Je třeba se ptát trpělivě, dokáží být arogantní a cyničtí, ale když už získají důvěru a začnou o svém hněvu mluvit, mohou najít i odvahu se sami sebe ptát. Je třeba potichoučku počkat, až odvaha najde slova.
Někteří mají odpor k běžným lidským projevům, jejich byt působí studeně, sterilně. Jsou maximálně znechuceni tím, že někdo, kdo je u nich na návštěvě, použije jejich toaletu. Ptám se na přátele, na blízké i širší vztahy. I tady je jakási strohost, odstup, opatrnost nebo nedůvěra. Strom chce růst vzhůru, ale hnusí se mu humus a tak nevytváří životaschopné kořeny.
Směřují svůj hněv na rodiče, osud, společnost, špínu, všechny ty debily okolo nich, ale ve skutečnosti nemají rádi svůj život, sami sebe. To je to, co jim chybí a co potřebují najít. Mytickou studnu v poušti, zlatý strom uprostřed jezera. Nemají rádi ticho, aby přehlušili myšlenky, otázky, které by je mohly napadnout. Protože velmi často jsem současně velmi inteligentní a o to je to soukromé peklo horší.
Pokud to chtějí zkusit, zkoušíme spolu mlčet. Ne meditovat, jen chvíli být a mlčet. Společně. Bez nároku, bez cíle. Jen krátkou chvilku být. A někdy se to podaří a objeví se otázka – k čemu je život?
S tím už se dá pracovat – a k čemu byste chtěl/a, aby byl?
Jedna z odpovědí zněla – kdyby tak byla nějaká apka. Byla to odpověď, která obsahovala jiskru humoru, nadsázku a tím i budoucnost. To jsou vzácné chvíle, kdy cítím vděčnost, že mohu být u toho. Když se objeví maličké světlo ve tmě a stromu začnou sílit kořeny, aby mohl rozkvést a vydat plody.
Ilustrační foto: Eileen Pan, Unsplash, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0