Za napsání tohoto blogu vlastně může věta „děti jsou neustále v kontaktu s přilehlou přírodou“ (DVTV 14.1.2020). Jak se ta slova proplétala během dne různými jinými větami a myšlenkami, stále naléhavěji připomínala, jak velký je to nesmysl. Příroda není někde blízko nebo daleko, přilehlá nebo odlehlá.
To děti jsou příroda sama, jsou ještě v kontaktu samy se sebou. Děti plynou a proudí, smějí se a pláčou, běhají nebo sedí v koutku tak, jak to právě cítí. Děti vidí svět jinak, přímo, bez schémat a konvencí svých civilizovaných a normalizovaných rodičů. Myslí přímo, v analogiích, s obrazy, které jim přichází samy od sebe. Když jim někdo ukáže na obrázku něco, co neznají, a oznámí jim, že TO je TO a TO je TO , nestačí jim definice. Jdou udělat vlastní zkušenost a objevit nepoznané. Jdou hledat něco takového, jako je na obrázku. Dospělí se pak občas chytí do pasti – ale to je přece létající talíř, to je jasné. Co je na létajícím talíři jasné a komu? Placatá obrácená miska na nožičkách, nakreslená v dětské knize, je přece jen ilustrací konsensu dospělých o něčem, co je ve většině případů přejatá představa.
Děti jsou ještě jako živá voda. Dovolit jim, aby nás učily, je nejjednodušší a asi i nejpříjemnější způsob, jak se vrátit k sobě samým.
I my jsme příroda. Když nám před dvěma tisíci lety bohové hodili otěže, my, lidé, s pýchou sobě vlastní, jsme se jich chopili. Zapomněli jsme, co jsme mohli, a zapomínáme dál, jinak by nás mýtus o Faetonovi strašil jako noční můra a kdybychom ten obraz dokázali uchopit vědomě, zcela jistě bychom se chovali jinak.
Považujeme se díky technologiím a intelektu za všemocné, myslíme si, že je tady všechno pro naši spotřebu a že ovládáme všechno a někteří i všechny. Podlehli jsme nejnebezpečnější ze všech inflací, inflaci osobnosti a povýšili jsme se nad přírodu. Ona je tady pro nás, můžeme ji využívat a brát si plnými hrstmi, o co jde, suroviny, vegetace se nějak obnoví nebo ne, to nás už trápit nebude, zvířata kromě stejků a drahých koní, koček a psů jsou otravná. Považujeme se za všemocné, ale jsme tím ve skutečnosti nemocní.
Inflace osobnosti nás oddělila od našeho výchozího zdroje, od přírody, nebo jak psal v některých svých textech Zdeněk Neubauer, od naší přirozenosti. Pokud si dokážeme připustit, že jsme ztratili kontakt s přírodou, co si pak představíme, když řekneme, že jsme ztratili kontakt se svou přirozeností? Je to totéž, jak uvnitř tak venku, my jsme příroda a to co si myslíme, že se nás netýká, prožíváme uvnitř sebe.
Jedna naše polovina usychá a umírá a nám ještě nedošlo, že napůl se žít nedá.
Ilustrační foto: Kelly Sikkema, Unspash, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0