Potkala jsem po letech spolužáka a jak šla řeč, ptal se, co dělám. Dala jsem mu odkaz na web a čekala.
Reakce přišla rychle: „Hele, no dobrý čtení, ale co s tím? Koučování nepotřebuju, uštvu se sám a sebepoznání, to je takový abstraktní, vrtat se v sobě, v něčem, o čem nevím, co to sakra je podvědomí. Já bych třeba potřeboval jednoduše vědět, proč se na mě naštvala moje žena.“
Přešla jsem představu koučování jako drezury: „Vyprávěj.“
„Řekl jsem jí jen pravdu, jo, máš pravdu, subjektivní názor, ale fakticky podložený. Řekl jsem jí, že by si měla něco udělat s účesem, že vypadá příšerně. A ona se rozbrečela.“
„Ptal ses proč brečí?“
„No jistě. Řekla, že už jí nemám rád, když se mi nelíbí, ale to jsem přece neřekl. Řekl jsem jen, že si má něco udělat s vlasama.“
Po další chvíli rozhovoru pochopil, k čemu je to zkoumání sebe sama. Jeho žena si nejspíš uvědomuje, že se zanedbává, možná se nelíbí sama sobě, možná potřebuje přenastavit pocit vlastní hodnoty, najít zdroje, ze kterých může dobíjet baterky. Možná potřebuje přijít na nějaký blok, který ji bere radost a energii, jako žába na prameni.
A když slyšela od nejbližšího člověka, že vypadá příšerně, napřímo jako pěstí do obličeje, neunesla to. Kdyby byla v rovnováze, reagovala by s nadhledem. I kdyby byla hodně rozcuchaná. On by asi potřeboval jen trochu přibrzdit, aby byl schopen si tohle uvědomit. O tom, jestli ví, co ho urychluje k té málo empatické přímosti – povinnost, firma, potřeba zajistit rodinu nebo ještě něco jiného? – jsem se opatrně zmínila jen letmo, bylo to mimo fokus.
„Co kdybys to zkusil jen říct jinak? Něco pozitivního na začátek a pak povzbudit, motivovat?“
„Jo tak. Jako že jí řeknu, že je hezká, to bych asi nelhal, v podstatě pořád je, a pak? Že měla – že má krásný vlasy? A že je škoda, že na česání nemá čas?“
Jojo, a co by třeba potřebovala, aby si čas dokázala udělat?“
„Co já vím. Mohla by mi říct, abych došel s Pájou na tanečky a učesat se. Někde. Nebo by třeba mohla pozvat kadeřnici domů a mohly by udělat mejdan pro kamarádky. Nebo… Hele a nebude jí to divný?“
To prostě nešlo neříct: „Máš pocit? Tak jestli tě to napadlo, tak zkus přijít na to proč, a už v tom taky lítáš.“
Pokud zažíváte podobné situace, pocit, že Vaše upřímné sdělení je špatně chápané a netušíte proč a co s tím, nabízím Vám některou z artefiletických technik, která Vám s mírným nadhledem a laskavým humorem dovolí vidět situaci z jiného úhlu pohledu. Můžete mě kontaktovat prostřednictvím formuláře nebo psát na iva@adlerova.cz
Ilustrační foto Claudio Terribile, Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0